Vzpomínky paní Štěpánky Bierzové
O ŽIVOTĚ ZA VÁLKY (1939-1945)
Dobrý den,
rád bych uvedl na pravou míru informace z úvodníku Šenovského oběžníku z posledního čísla. Za druhé světové války nezahynuli manželé Bierzovi — mí prarodiče, ale jen babička — Kristina Bierzová. V květnových dnech, kdy Němci ustupovali, Rusové ostřelovali i Šimšku. Při palbě jedna střela zabloudila i k domku, kde prarodiče Bierzovi žili, a babičce utrhla nohu. Můj otec Arnošt Bierza běžel pro pomoc. Nejbližšího doktora Rusové „zrekvírovali“ pro své zraněné a usadili prý u Kokošínských na Škrbeni. Ale ruští vojáci otce nechtěli k doktorovi pustit, dokonce se s nimi i porval, aby mohl s lékařem mluvit. Ale nic nepomohlo, vojáci mu dokonce hrozili zastřelením. Otec pomoc nesehnal a přes snahu a domácí péči babička Kristina za 4 dny zemřela. Moje matka Štěpánka Bierzová, roz. Kempná ze Škrbeně, si tchýně velice vážila, a když se 4 roky po válce s otcem brali, na její počest se vdávala v černých šatech.
Moje maminka Štěpánka Bierzová byla na staré roky upoutaná na invalidní vozík, a tak asi z dlouhé chvíle začala sepisovat kroniku své rodiny, podle toho, co si pamatovala z vyprávění příbuzných. Možná bude pro někoho zajímavé si přečíst, jak viděla válku ona, coby mladé děvče, přestože nebyla obětí války….
Jan Bierza
V r. 1932 jsem šla do první třídy. Měla jsem skládanou modrou sukni, květovanou halenku, bílé ponožky a černé lakové střevíce. Jinak se chodilo v šatech a listrové zástěře. V zimě, to jsem měla dvoje punčochy, svetr, teplý zimník a šněrovací boty. Hlavu, kromě čepice, jsme my, děvčata, měly zabalenou žinylkovým šálem. Ve třídě jsme se postavily do řady a paní učitelka Sklářová každému děvčeti hlavu zabalila i ústa a sepla zavíracím špendlíkem. Ve vyšší třídě jsme se už oblékali sami.
Ve třídě se boty nepřezouvaly. Topilo se v kamnech uhlím a bylo vždy příjemně teplo. Po ukončení 5. třídy jsem šla do měšťanky v Dolních Bludovicích. Po ukončení 1. třídy měšťanské školy začala koncem září válka. Těšínsko zabrali Poláci. Zakázali české školy, na úřadech a třeba i v kostele se muselo mluvit polskou řečí. Pro české děti to bylo nepřijatelné. Do polské školy jsem nešla a ještě asi do konce listopadu jsem docházela do školy v Šenově. Jenom občas — nebyla zde ještě měšťanská škola. Byli jsme okres Frýdek, ale přece nás tenkrát vláda i z tohoto okresu zaprodala Polsku. Posunuli hranici (třeba tady u nás, jak končilo naše pole, to je dnes až ke Lhotovi). Posunuli ji proto, aby naše české domy chránily domy polské (Molinek, Fikáček, Prymus). Čeští bojůvkáři v noci stříleli na polské celníky, rozbíjeli v polských domech okna, a tak se mstili za křivdu, že nás západ zaprodal. Po Vánocích nás Poláci vyhnali z domu a okamžitě jsme se museli vystěhovat „do Čech“. Bydleli jsme u tety Kolkové (dnes u Šplíchalů). V kuchyni 4×4 m a ještě menší ložnici nás tam bydlelo 6 osob. Narychlo tam přistavili chlév, aby naše kráva, prase a slepice měly domov.
Po desíti měsících vlády Poláků ale území Polska obsadili Němci. V ten den jsme vzali věci, zvířata a šli jsme domů. Bez jakéhokoliv povolení — ti polští lidé, kteří se po našem vyhnání nastěhovali do našeho domu, se museli vystěhovat. A tak jsme zase bydleli ve svém, ale bylo tam Německo. Tam u Kolkové byli v Protektorátu Čechy a Morava. Jim aspoň zůstaly české školy i česká řeč. A tady u nás začaly potíže s Němci. Propustku jsme nedostali, přes hranici jsme prošli jen občas. Když nás, žáky, celníci chytili, ztloukli nás pendrekama a nepustili nás do školy. To už obec Šenov otevřela měšťanské třídy na Horakůvce (v hostinci) a u Tlolků (hostinec). A potom postavili dřevěnou boudu u četnické stanice a i tam byly třídy, jenom aby se měli žáci kde učit.
Do třetí třídy měšťanky jsem nechodila vůbec, jenom mě na konci roku zkoušeli, co jsem se doma sama naučila. Ale vysvědčení i propouštěcí jsem dostala. V tomto roku v září otevřeli čtvrtou třídu, a tak jsme se doučili zameškanou látku. Ve třídě nás bylo 28 chlapců a 2 děvčata. Věra Povolná a já. Tenkrát jsem dostala povolení od Němců, a tak jsem školu dokončila.
A pak to začalo. Nejprve nutili Němci staříka, jako hlavu rodiny, ať se dá k nim. Kdo souhlasil, dostal „Folkslistu“. To bylo nátlakové — kdo nesouhlasil a chtěl zůstat Čechem, měl všude špatné podmínky. Bratra poslali na práci do Německa. Už měl sbalený kufr, byli jsme nešťastní, a v poslední chvíli ho vyreklamoval mistr, u kterého se učil. Já jsem se nemohla učit švadlenou, zavolali mě na „Arbeit-Amt“ do Orlové a přidělili mě k sedlákovi Mokrošovi ke kravám. Maminka tam byla se mnou, byla šokovaná a požádala o lékařskou prohlídku. Po dlouhém čekání Němci svolili a poslali ji k lékaři. Ten ji uznal nemocnou, a tak tu práci u toho sedláka zrušili a přidělili mě na práci k Sakmarům. Byli to staří lidé a měli hospodářství asi dvouhektarové. Protože to byli skoro sousedé, nemusela jsem tam pracovat, jenom při kontrole jsem tam byla.
Pro nás, mladé, kteří se nedali k Němcům, nebylo vůbec nic. Potraviny i textil byly na příděl, to byly lístky na potraviny: 2 kg sádla, 1 kg masa a salámu, 1 kg cukru, 1 kg mouky, to byl měsíční příděl. Boty 1× na celý rok, to jsme koupili zimní a v létě jsme chodili v dřevácích. Ševci spravovali boty tak, že místo kožené podrážky přibíjeli části pneumatik, třeba z kola motorek i jízdních kol. Záclony jsme šili z obvazů. I když jsme měli krávu, mléko se muselo odevzdat do mlékárny. To určili roční dávku, třeba tisíc litrů, dva metráky zrní, metrák masa a 700 vajec. A to se dodržovalo i po válce. Kdo to nesplnil, musel to zaplatit a někoho i zavřeli do vězení. Mléko se vozilo denně do zámku v Šumbarku.
V den mých 18. narozenin jsem musela jít kopat zákopy. Šlo nás asi 120. Někdy jsme jeli vlakem a někdy pěšky. Vysedli jsme v Albrechticích u Těšína a pak šli pěšky do Pogwizdova v Polsku. Chodili jsme tam, dokud nepřišli Rusové. Platili nám německými penězi — markami, jenomže nic se za ně nedalo koupit. Tyto i jiné peníze jsme před frontou zakopali do zahrady, někde tam, jak dnes roste borovice, ale už je nešlo najít. Peníze se prý propadají hluboko do země.
Přišel květen a Němci utíkali před Rusy. Asi 4 dny jsme byli schovaní ve sklepě. Několik šenovských občanů bylo zabito, mezi nimi i paní Kristina Bierzová. Píši to ve výroční den jejího poranění – 2. května. Stalo se to před 55 roky. Válka skončila 9. 5. 1945.
